Oba mi odpověděli, že ne. Že se nic neděje, že jsou v klidu. Oči jsou ale okna do duší. To oči je prozradily. Nejvíce jim zářily při večerním setkání jezdců. René Metge upozorňoval na problematická místa na trati v první etapě. Na místa, kde hrozí nebezpečí nebo naopak, kde se zkušenostmi s navigací a uměním za volantem dá získat čas. Někdy paradoxně i tím, že se na okamžik zastaví a očima se najde neoptimálnější cesta krajinou. Když toto René říkal, koukal jsem se na ně. Oči jim svítily a podvědomě se usmívali. Jejich oči je prozradily. Jistě je vám jasné, že cestou do přístavu je to jen více viditelné.

Je půl desáté a začíná nám naloďování na trajekt. Ta část noci, co nás čeká z Aalmerie do marockého Nadoru, bude ta poslední v příštích čtrnácti dnech, kdy budeme spát v posteli. Jsou to palandy nad sebou v kajutě pro čtyři, ale co. Je to stále postel. Co to kecám. Vždyť pravda je někde jinde. Už abychom noc měli za sebou! V posteli nebo bez ní. Copak na tom záleží. Je to jedno! Zapomenuty jsou tisíce kilometrů dálnice. Zapomenuta je cestovní únava. Vše je pryč. Zítra ráno bude odstartována první etapa letošního dakarského závodu Africa Eco Race. Za čtyři dny bude odstartován Dakar v Jižní Americe. Oči vás všech se obrátí k těmto závodům. Po mnoho dní budete sledovat dobrodružství, statečnost, bolest a únavu a radost závodníků v etapách. Jen proto, abyste se o několik týdnů později dozvěděli jména a osudy těch, kteří letos našli odvahu se postavit na start. Jména a osudy lidí, se kterými se na pár dní spojíte. Jména těch, co už nezapomenete. Jako jste nezapomněli na ta dřívější.

Cestou do přístavu jsem přemýšlel, jak vlastně napsat něco z historie. Je to velmi těžké. V každém roce se něco stalo. Každý rok byl jiný. Jen samotní čechoslováci zanechali nesmazatelnou stopu. Jen si připomeňte ta jména. Jsou hluboko zapsána. Jen si ta jména poslechněte. Radek Stachura, Jiří Moskal, Karel Loprais, Vlastimil Buchtyár, který nejenom závodil, ale podílel se i na organizování soutěže. Co jméno, to obrovský příběh a zkušenosti. A to jsem nevyslovil ani zlomek jmen spojených s Afrikou. V duchu se omlouvám všem těm, které jsem nezmínil, není to úmysl, jen je to nemožné.

Cestou do přístavu jsem dospěl k přesvědčení. Tak jako nejde poměřovat mezi velikány, tak nemá cenu zde sepisovat to, co je již jinde napsané.

Jedno je ale jasné i po letech a nemění se. Cesta k Růžovému jezeru je nesmírně dlouhá a klikatá. Do poslední chvíle není nic jasné a vše se může během chvilky změnit. Často je potřeba improvizovat, rychle se rozhodovat a mít rychle bijící srdce na správném místě. Nikdo s vámi není a jen vy se musíte spolehnout na své sily, umění a intuici. Takové to bylo vždy a bude i letos.

Nalodění skončilo. Zavírám v kabině notebook a jdu spát. Zítra se vaše pohledy otočí k Africe. Odstartuje první etapa. Konečně!

PS:
Děkuji moc za podporu a dopisy. Je to ohromně hezké slyšet bezprostřední reakce. Určitě blíže rozeberu jednotlivá témata v průběhu soutěže. Zmíním se o Berice, zdravotní sestřičce, na kterou minulý rok zapůsobil tak mohutně, že se bude vracet a jistě nejenom letos. Zmíním se o Emilovi a jeho cestě na Africa Race. Připomenu Tomášovi, ať si vzpomene na to dobré i zlé a spolehne se na své zkušenosti, kterých má na rozdávání. Určitě napíši o pitném režimu celého teamu. Vyřídím pozdravy Renému a rád pošlu hned jeho reakci! Napíši o tom, jak funguje pořadatelství. Závod je dlouhý a odpovědi jistě najdete. Ale určitě mi pište dále.

S pozdravem a přáním klidné noci. A myslete na nás. Opravdu to funguje a pomáhá to!

Vojtěch Morávek ml.