Normálně bych se o překročení hranice vůbec nezmiňoval. Nestálo by mi to za to. Překračoval jsem hranice na mnoha místech světa. Neztrácel bych řeč s něčím nudným. Přechod hranice mezi Marokem a Mauretánii není nudný. Je výjimečný. V mnoha směrech.

Na hranice Maroka a Mauretánie přijíždíme cestou ze Západní Afriky. Máme za sebou stovky kilometrů asfaltové silnice. Zemí ničeho a nikoho. Zvláštní země ta Západní Sahara. Divný z ní mám pocit. Tisíce kilometrů čtverečních. Kamenité pláně. Žádná města, žádné osídlení. evropská měřítka zde neplatí. Zapomeňte na to, co známe z domu. Jen pláň a sucho. Kdo ví, kdo a proč žije ve vnitrozemí. Nechci se s nimi setkat. Instinkt mi to napovídá.

Příjezd ke hranici nepůsobí výjimečným dojmem. Pár betonových budov a závora. Absolvujeme kolečko mezi úředníky. Nejdříve pasová kontrola v jedné budově. Potom přejít malé náměstí do druhé budovy, kde se vyřizují doklady k překročení hranice pro automobily. Zatím Africká klasika.

Pasová kontrola také neprobíhá nijak nestandardně. Jako Čechoslováci jsme nenápadně nasměrováni trošku mimo hlavní proud. Pasy jsou kontrolovány jen formálně. Je úplně jasné, o co jde. Rosťa na chvilku odbíhá k asistenční Tatře. Dvě plechovky piva pod rukou mění majitele. Islám neislám. Celníkům dnes večer alkohol spálí duši. Cesta do Mauretánie je volná. Legrace začíná.

Asfaltová silnice končí hned za celnicí. Pak nic není. Jen písek a v něm vyjetých mnoho stop. Pět kilometrů území nikoho. Koridor několik stovek metrů široký. Mimo jsou minová pole. Nedoporučuje se daleko vzdalovat. Není zde dobrý nápad jít na záchod dál od vozu. To je první z mnoha kuriozit tohoto přechodu.

Další, co upoutá pozornost, je množství vraků různých automobilů. Od kastlí rozebraných aut až po skoro netknuté, ale velmi zaprášené polovraky různých typů. Za dne to zde vypadá jako po bitvě. Cestou míjíme odřezaný strop autobusu. Mnoho rozpůlených aut různých typů a staří. Je to zde jako na šrotišti. Ale to nikomu nevadí. Mezi oběma celnicemi panuje čilý provoz. To, že v písku zapadne nejeden kamion nikoho netrápí. Na cestu mezi hranice se pouští i ti, co nemají náhon na všechna čtyři kola. Nechápu je. Zapadnout mezi Marokem a Mauretánií není nic složitého.

V docela hlubokém písku se proplétáme tam, kde tušíme Mauretánii. V Maroku jsme doposud neviděli auto mladší pěti let. Mezi Marokem a Mauretánií míjíme BMW 7 skoro nové. Bez značek, jen se znakem evropské unie vzadu na blatníku. Za volantem sedí Arab, kterému byste nevěřili ani pozdrav. Toto BMW se do Evropy už asi nikdy nepodívá.

Nedá mi to. Zastavujeme u starého, ale na první pohled zachovalého, mercedesu. Jen mě zajímá, co s ním je. Chci vědět, proč tady stojí. Taková moje zvědavost. Chyba, že mě to zajímá. Na odstavená auta se nekouká. Z vraku stojícího vedle vyskočí dva Arabové a jasně mi dávají najevo, ať pokračujeme dále. Nic prý na tomto autě není zajímavé. Slyšel jsem o této hranici, že se zde pašuje ve velkém. Bůh ví, čím je Mercedes naplněn. V noci zde jistě musí být čilý obchodní ruch. Je mi jasné, že ten, kdo tomu zde vládne, jsou místní celníci. Maroka i Mauretánie.

Mauretánská hranice už tak nepřekvapí. Klasické kolečko pasy, doklady od vozu a než se odjede mimo hranici, tak je nutné projet kolem dalších kontrol, kde se jen znovu ukazují pasy a znovu se v autě přepočítáváme, zda někdo za posledních sto metrů od poslední kontroly nepřibyl.

Nesmí se na hranicích fotografovat. Ale nedalo nám to. Stojí jistě za to.

Vojta Morávek ml.